Jak dlouho? Nebo tvé poprvé.
Vybavuji si svůj první moment, kdy jsem se setkala s tetováním a co mě oslovilo. Bylo mi asi 16 let, možná o něco více. Je to přeci jen už delší doba. Pro kontext asi 29 let zpět. 1997?
V té době dostupnost barev byla omezena. Vybavuji si černou, červenou a motivy tribalu a temností. Ale fascinovala mě forma sdělení a že motiv pod kůži vydrží. Může nést svůj příběh. Tvořit svoje vlastní spojení. Spojení řemesla, umění a příběhů. Tetování zůstávají věrné v čase i s tebou. A v té době to bylo rozhodně wow a vlastně pořád je.
Někoho naopak tetování pohoršovalo nebo k němu neměl prostě vztah. Respekt.
Mně se hned se mi hlavě objevovaly obrazy i proces. Co kdyby se obrazy nosily na kůži místo na zdi? Naše kůže je přece taky takové plátno. Wow. To je jako možné?! Jako fakt?
Byla jsem trochu pankáč a ledacos jsem zkoušela. Barevný oblečení, vlasy. Piercing. Sepisování petic proti testování zvířat a autority mi dělaly lehce problém. Ano. Malovala jsem od malička. Už v plenkách jsem svým obsahem s radostí zdobila zdi. Uf. Ano. Asi chápete, nadšení rodičů. Fotky bohužel nemám. A jedeme dál.
Nadšení až zamilování uvnitř mě zůstávalo. Až teď s odstupem mohu říct, že zrálo. Ať už jde o moje tetování nebo to, že bych chtěla být tatérkou, která není úplně klasickou volbou. Risk? Ano. Nevěřila jsem si, bála se, zpochybňovala jsem sama sebe a možná taky sabotovala.
Koho to bude zajímat? Ani jsem nevěděla, kde začít a jak. U nás ve městě bylo jedno studio, kam jsem se občas jsem odvážila zajít – mezi motorkáře 🙂
Rodinné zázemí mi dalo najevo, ať slétnu z oblaku a jdu dělat něco pořádného. No, jo, ale co to vlastně přesně je? A kdo určitě “normálnost?” A proč člověk nemůže dělat, co ho tak vnitřně volá. Nebo může? Je to problém nebo cesta? Dovolíš si ji.
A protože jsem zároveň paličák, jak by někdo řekl. Pokračovala jsem malováním oblečení a později obrazy. Dokonce jsem měla dvě módní přehlídky. Jedna na téma recyklace. Boží akce. Navíc po boku s kamarády, kteří vyšli na molo. V klubu s nejdelším barem na světě – aspoň jsem tomu tehdy věřila. Pamatuji si sukně s plechovek a tak!
Pak přeskočím cestováním do Anglie, roky tam, au-pair, práce v hotelu, škola a další cestování. Až jsem se nakonec těšila zpět domů. Pořád jsem si nějak výrazně nevěřila. Nicméně pokud je něco tak hluboce vztahové, někde se to jednou musí dostat ven. Ne? A to už jsme někde v roce 2009. Začínám navrhovat své autorské designové látky a nechávám z nich šít pár kousků oblečení. Pak další a další. Nic velkého. Maluju obrazy ve svém prvním ateliéru. Ateliér mám doma. Že? Objevuju, zkouším, občas se trápím, ale zapáleně jedu. Jakože byla jsem OSVČ. I když jsem spíš více dávala než se vracelo. Ale pokračovala jsem, učila se, zapáleně tvořila až jsem otěhotněla. Tady to nešlo taky hladce hned, ale prvního syna Toníka jsem porodila v roce 2012. Hurá.
A s ním se vyplavilo ono téma. Dialog v hlavě. Život je krátký a křehký na něco furt čekat. Na co vlastně čekat? Na požehnání? Od koho? Na to až bude čas? Jo, chce to kromě koulí taky mít finance, nějaký polštář nebo zázemí na investici. Ale taky pracovat se strachem, důvěrou v sebe sama, učit se, pokračovat, jít do akce. Chybovat a poučit se. Ideálně. A tak jsem po nocích nebo chvílích volna postupně došla až ke kurzu na tatéra. Mezitím přišla na svět Johanka. Ta mi ukázala pokračování. Nešlo už čekat. A tehdy jsem nakreslila první návrh pro kamarádku, pak pro kamarádky a každá máme svůj díl na sobě i otisk onoho spojení mezi námi.
A v roce 2019 další kroky. Tak je čas roztáhnout křídla. Kurz mám a místo jistoty volím další cestu. Investice. Ateliér, jasný koncept toho, kudy chci jít neb nejde jinak. Žádný plán B. Vím, že jsem na začátku a po kurzu mám totální „mišmaš“ v hlavě. Co vše tohle řemeslo obnáší. Jaké jsou možnosti a ty výzvy. A že byly! Ale hlavně se mi na samotném startu se svou důvěrou svěřili přátele se slovy: „No, konečně a tady máš kůži“ :))
Od začátku jsem věděla, že vize nemusí vyjít, ale budu vědět, že jsem udělala maximum. A ano, i někteří tatéři se mi i smáli. Ale taky jsem od začátku měla jasno, že lidem chci dopřát malbou na tělo osobní prožitek. Protože, co se nám líbí na papíře nemusí pak ladit s námi a nás.
Co bylo po mě klíčové směrem k vám:
Lidský přístup ke klientovi, a jeho motivu a hlavně celému procesu byl a je pro mě stále naprosto klíčový. Dopřát každému, kdo se rozhodne vyslyšet své volání výjimečný zážitek, pečující, naslouchající a kreativně navazující. Zkrátka barevná ceremonie nejen pro výsledek. Taky cítila, že pracovat se záměrem se dá v tomhle případě. Tak jako když si uděláte prostor sami pro sebe. Vytvoříte třeba vision board. Nebo uděláte taky svůj další krok o něco odvážněji. Budete mít stále na očích svůj malý či jinak velikostně a barevně, abstraktně definovaný symbol, který může být konkrétní. A jen vy o něm budete vědět.
A taky protože věřím, že si každý neseme s tetováním mnohem více než to na konci z vlastní zkušenosti. Jedno mé tetování bylo naprosto perfektní – řemeslně, ale pocitově jsem ho na sobě prostě nesnesla. Díky atmosféře, prostoru a tatérovi, který ho realizoval. I za tuhle lekci jsem vděčná. Ono to platí o obráceně. Je potřeba držet energii a hranice pro sebe sama. Než začneš rozdávat. Důležitá lekce po mém vyhoření.
Takže jak dlouho sleduješ tatéra je na tobě 🙂
Dnes je mnohem více možností a trh plný. Rozhodně si dej čas a nasávej, co tě dlouhodobě oslovuje nebo taky kdo.
Nemusíš mít totiž jasno hned, co ale právě kdo se ujme zpracování návrhu.
Využij konzultace, oslov předem tatéra a uvidíš, co ucítíš. Každopádně se těším třeba zrovna na tebe tady u mě v Olomouci. Útulných terapeutických křeslech. Kde jsme jen ty a já. Dáme si čaj, popovídáme, ladíme. Nebo chceš online na slyšenou a na viděnou? Vyber si 🙂
A napiš, co nebo čím si tě získalo tetování?
Co se ti na něm líbí?
Jak dlouho sleduješ tatéra než ji/ho oslovíš?
Co je pro tebe důležité kromě stylu a návrhu?
Musíš mít jasno a v čem?
Red flag a green flag?
A co bys uvítal.a u mě za obsah?
Terez
PS: Foto ukázka designu a šatů plus jedno z prvních tetování pro mou kamarádku Simi 🙂
